(Theme of week)

~ Vzpomínám na Tebe!

29. january 2013 at 18:45 | Ms.SeCReT
Plyšový medvídek..

Kamarád, kterého měl v dětství snad každý. Tulili jsme se k němu, když jsme se báli strašidel pod postelí, byl to medvídek ochránce, bojovník, který by nás před strašidly ochránil.
I když jsem nyní už dospělá občas bych potřebovala plyšového medvídka. Přitulit se.. Říct mu o svých problémech a vybrečet se mu ''na rameni.'' Ach jo..
Je to nedávno, co jsem na blogu zveřejnila článek, kde jsem psala, že bych si přála být zase malé dítě. Ano. Chtěla bych. A říkejte si, co chcete. Být dítě je mnohem lepší, než ''dospělák''.. Vždycky je někdo, kdo vám utře slzy a nikdo se nesměje tomu, že se tulíte k medvídkovi. Tomu, že si všechno moc berete apod. Vždycky je někdo, kdo vás pohladí po vlasech.. I když ne všichni mají takové štěstí. Všechno se dá zpochybnit, o všem se dá diskutovat a všechno se dá vyvrátit.
Vlastně.. Zajímalo by mě, co se s mým medvídkem stalo, kde jsi? Snad Ti je dobře, líp než mě. Děkuji za to, že jsi při mě stál. Děkuji, že jsi mě chránil. Děkuji za to, že jsi byl mým přítelem. Děkuji, vždycky na Tebe budu vzpomínat.

~ Coach potato? Ne! Vše s mírou..

4. october 2012 at 17:57 | Ms.SeCReT
Lenost..

Ostatně, kdo jí nezná? :D Možná jsou takoví fanatici, tedy určitě.. Kteří lenost prostě neznají, neumí se zastavit a odpočinout.. Čekají až padnou celí zmožení. Ale to není dobré! Přece jenom, každý z nás by měl umět, nebo se alespoň učit být líný. A řeknu vám, nic těžkého na tom není. I když mě se to mluví, mě to žádný problém nedělá.

Né, že bych byla nějaký extra lenivec alá ''coach potato,'' ale mám dny, kdy bych nejraději nevylezla z postele, o víkendu jsem schopná vstát v 11, občas i později a co? Na tom není nic špatného, když celý týden vstáváte v 5:30, ale uznávám, jako lenost se to brát dá. Dost často si nechávám věci na poslední možný den (respektive chvíli), říkám si, že ''práce'' neuteče.. A pravda ještě nikdy mi neutekla :D, akorát se to prostě sem tam nahromadí, no.. Ups!

Ale, že bych byla lenivá až tak, že bych seděla celé dny? Ne, to ne! To není nic pro mě.. Navíc, jak se říká - všeho s mírou. Jsem živý člověk, potřebuji se smát, bavit se s lidmi a občas se tak nějak vyblbnout. Takže chození ven u mě není nic vyjímečného. Zajedu si na kole, i když po mém úrazu jsem se dost bála, ale snažím se to úspěšně překonat ;). Taky si zahraji badminton, či se snažím naučit pořádně na in linech. Bohužel mi můj zdravotní stav sportovat neumožňuje, ale myslím si, že nebude o mě moc troufalé, říci, že lenivec nejsem.. Částečný? Ano, uznávám, ale nepřeháním to :D!

Ms. SeCReT

~ Je mi to jedno.. Ale, NENÍ!

27. september 2012 at 18:07 | Ms.SeCReT
Je mi to jedno..
Říkám: Je mi to jedno, ale.. Za každým takovým slovem se skrývá má bolest! Možná i nenávist, žal a smutek.

Určitě to znáte také všichni..
Někdo se vás na něco zeptá a vy odpovíte touto větou, bohužel to, ale není tak jak říkáte. Chvilková reakce na to, když nevíte jak zareagovat, nebo víte, jenže.. Nechce se vám daná situace řešit, chcete mít za sebou, rychle, dané téma apod.

Říkáš-li cokoli a já Ti odpovím je mi to jedno, je čas pro to, aby ses zeptal znovu, chceš-li pravdivou odpověď. Člověku by nemělo být jedno, co bude, co se stane.. Když člověk odpoví na něco: "Je mi to jedno," možná se daného tématu bojí, možná se bojí jak zareaguješ na jeho odpověď.

Na druhou stranu.. Měl bys být upřímný! Zvláště pokud to požaduješ i Ty sám po druhých, proto si, prosím, rozmysli kdy tuto větu použiješ. A neboj se reakce, vždyť každý z nás může mít svůj vlastní názor..

"Co bylo, bylo.. Co bude? Je mi to jedno!"
- Opravdu Ti to je jedno? Zamysli se..

Ms. SeCReT

~ Já věřím? A nebo..

22. september 2012 at 10:43 | Ms.SeCReT

A jo a jo a jo! (A nebo ne?)

Víly.. To jsou podle mě jen mytologické postavy, nic víc.
K tomuto tématu se mi vybaví jen pohádka Petr Pan.
Já věřím na víly:


Nikde se nedočtete proč přesně byly víly uctíváný, nikde.
V podstatě nemám, co bych k tomuto tématu dodala..
Jen bych chtěla říct, že i když mi je 18náct,
pohádka Petr Pan se mi líbila :).
A pokud jste jí neviděli, přidám vám sem popis
a pokud vás zaujme, můžete se také podívat ;).

~ Zatni zuby, pěsti a jdi!

28. august 2012 at 22:18 | Ms.SeCReT
Jdeme dál..
~ Tak povzbuzující věta.
~ Věta naděje.
~ Věta pomoci.
~ Vše bude lepší..

Kolikrát tato věta zazněla v mém životě? Nespočetkrát.. Upřímně? Nevím, nepočítám to. Ale v životě jsem se setkala s tolika situacemi, které potřebovaly sílu. Mnoho síly. Pak mi pomohlo, když někdo blízký řekl ''jdeme dál''.
Pokaždé, když byla nějaká situace, byla jsem ráda, když jsem mohla říct, vždyť je to za mnou - ''jdeme dál''.
Tato věta ve mě vzbuzuje naději, východ..

Ms. SeCReT

~ Děkuji, pomiň, nenavidím Tě!

21. august 2012 at 19:18 | Ms.SeCReT
Máma..

= Žena, která nám dala život. Žena, která nás vychovala. Žena, která se o nás stará. Žena, ve které máme oporu. Žena, ve které bychom měli mít oporu. Ta, která by nám měla dávat pocit bezpečí, jistoty, podporovat nás. Měli bychom mít k ní úctu a respekt.
Je to tak ale vždycky? U mě ne. Neříkám, že jí nemám ráda.. Já vlastně nevím, co k ní cítím. Nemám na ni nejlepší vzpomínky a to je možná důvod toho, že k ní nemám důvěru. Nikdy jsem za ní nepřišla, abych řekla - Mami, mám problém, pomůžeš mi?
Všechny problémy a starosti schovávám v sobě, snažím se je řešit sama. Možná i to je věc, kterou jí mám za zlé.. Možná by mi dokázala pomoci, nakonec by mi to ale vyčetla. Převrátila, možná by mě ani nepodpořila, což se mi už párkrát, když jsem se s ni pokoušela navázat bližší kontakt - stalo.
Mámu mi v tomto směru mnohdy nahradí ta nejlepší kamarádka - svěřím se jí, ona vyslechne a poradí. Ale ne všechno jí mohu říct.. Ne věci, za které se stydím. A tak je dusím v sobě.
Mami, neříkám, že Tě nemám ráda.. Jen k Tobě nemám vybudovaný blízký vztah, ani Ty sama ke mě ne. Omlouvám se, ale bojím se, že to nikdy nebude takové, jako to mají mnohé mámy s dcerami. Nikdy pro mě nejspíš nebudeš tou kamarádkou, která mi ale schází. Tak ráda bych za Tebou přišla, sedla si, vypovídala se Ti, poslechla Tvé rady a pomohla bys mi od starostí, od nenávisti, kterou v podstatě chovám i k Tobě. Promiň, ale nemohu Ti říct - mami mám Tě ráda, ne.. Neumím lhát. Nevím, co vlastně k Tobě cítím, ale jedno vím, i přes to všechno si Tě vážím. Nikdy Ti, ale, nedokážu odpustit všechno, cos udělala.. Nikdy Ti neodpustím tolik smutku, který jsi ve mě vyvolala. Nikdy Ti neodpustím tu nenávist, co jsi ve mě vyvolala. Nikdy Ti neodpustím to mnohé krásné, co jsi mi zničila. Nikdy Ti neodpustím ani fyzickou bolest, kterou jsi mi způsobila.. Ale neboj, nikdy nikomu neřeknu, že to všechno jsi udělala TY!
I přes to všechno Ti děkuji.. Děkuji, že jsi mi dala život, děkuji, že ses o mě starala a staráš. Na druhou stranu jsi mi NIKDY s ničím důležitým nepomohla, vše jsem si musela vybojovat sama.. A Ty se teď na mě zlobíš, když řeknu, že teď sestře nebo bráchovi pomoci nemohu? Mě jsi v tom ale nechala úplně sama! Nikdy jsi neprojevila pravou mateřskou lásku ke mě, NIKDY! Cítila jsem a cítím, že je máš radši. Nemám Ti to ovšem za zlé.. Jen se cítím prázdná, něco v srdci mi chybí.. Mám volné místo tam, kde bych měla cítít teplo - Tvou lásku a pomoc.
A přiznávám se, závidím všem dcerám, co jdou s mámou, smějí se.. Neříkám, že s Tebou legraci nikdy nepociťuji, ale oni mají tak hluboký vztah. Chovají se jedná druhá jako ke kamarádce. Už jsem dospělá a je smutné, velice smutné - řict, že jsem dětství v podstatě neměla. Neměla jsem ho hezké, jako mnozí. Nemůžu si vzpomenout na nic krásného. Jen na Tvé nadávky, bití, hysterické chování, věčné omluvy, které nebyly myšleny vážně. Byly jen pro to, aby se o Tvém chování nikdo nedověděl? Proč vždycky, když se něco stalo a stane, můžu za všechno já? Proč jsi ve všem proti mě? Proč? Takových otázek mám mnoho, ale vím, že Ti je nikdy neřeknu do očí, NIKDY! Hlavně proto, že vím, že by ses rozčílila, křičela bys a stejně bys řekla, že to není pravda. Nesnáším Tvé přetvařování - musím hrát tu hru kvůli Tobě! Kvůli tomu, aby nikdo nevěděl jaká doopravdy jsi a kolik trápení jsem kvůli Tobě zažila. Připravila jsi mě o dětství!
A měla bys mi děkovat, děkovat za to, že jsem nikdy nic, nikomu neřekla.. A ani neřeknu. V podstatě jsem ale sobecká. Neřekla jsem to nikomu.. Protože se stydím, stydím se za Tebe, ale i za otce. Neříkám, že všechno vyčítám Tobě, myslím si, že otci bych napsala stejně dlouhý ''dopis''. Ale je pravda, že ho ráda mám, ne moc, ale mám a víš proč? Protože mi dal alespoň trochu lásky.. Zatím co Ty, jsi tu byla jen pro sestru a bráchu. Mi sprostě nadávalas, rozbilas mi nos, měla jsem díky Tobě krvavé oko, bála jsem se přijít domů, když jsem stratila něco, co sis měla vyřídit sama. Dělám za Tebe věci, které jsou pro mámy. Jsi lenivá, promiň ale je to tak. Chápu, že toho máš v práci hodně, ale proč se k nim chováš tak hezky? Proč pokaždé, když o někom mluvíš, mluvíš tak zasněně a s úsměvem? Nevím.. Ale bolí mě to!
Neříkám, že já jsem dokonalá, bez chyby.. Vím, že jsme se několikrát pohádaly, ale neuvědomuješ si, že nedokážu poslouchat ty lživé věci, nedokážu sedět a poslouchat, že za všechno můžu já, že já jsem ta špatná. Nedokážu pořád dokola poslouchat jak jsem špatná! Ne.. A tak se omlouvám, že občas vylítnu, ale můžeš si za to sama. Promiň.

Ms. SeCReT

~ Černá..

13. august 2012 at 14:08 | Ms.SeCReT

Černá..

Pro mě barva:
- marnosti,
- nenávisti,
- lži,
- přetvářky,
- zloby,
- smrti,
- lítosti,
- žalu,
- konce!

~ Při procházce vem si kbelík!

19. july 2012 at 18:58 | Ms.SeCReT
- Optimista prohlašuje, že žijeme v nejlepším možném světě. Pesimista se obává, že je to pravda. (J. B. Cabell)

Optimismus v dnešní době..

Myslím, si, že zveřejněný citát nahoře to vyjadřuje úplně nejlépe.. Já osobně nejsem rozhodně optimista, ale ani ne pesimista. Na každou situaci mám jiný pohled - buď optimistický nebo pesimistický. Většinou jsem pesimistou, když se dějí věci okolo mě. Ostatním se snažím říkat, že všechno bude dobé apod., v té chvíli jsem optimistou.
Jde vůbec v dnešní době být optimistou? Vždyť to musí být pěkně těžké.. Každý den můžeme ve zprávách, novinkách.cz atd. sledovat, co všechno se ve světě děje. A řeknu vám, myslím si, že to není nic pěkného - nebo snad ano?
Politika naší země je v.. Někde daleko! Nebudu sprostá. A myslíte si, že je to někde lepší? Možná ano, v těch nejvyspělejších zemí, na druhou stranu si ale myslím, že všude je nějaké to ALE!
Dále chudoba.. Ta není jen v Africe, ale je i u nás. Myslím si, že u nás se začíná rozšiřovat a bude hůř. Snižují se důchody, berou se všelijaké příspěvky.. Zvyšují se daně a snižují platy. Co takhle snížit i těm, co nic nedělají, sedí a vymýšlí blbosti? Všem asi dojde koho mám na mysli..
Projít se dnes v klidu po některém městě? Jedině s kyblíkem na zvratky. Nebo se někdo z vás podívá na každou věc a umí říct, že je to krásné a že bude líp? Líp nebude..
Naše zdraví se stává největším buisniesmem. Bráníš se, když Tě někdo napadne nebo Tě někdo okrade? Jdi do vězení.. Demokracie aneb vláda lidu (hahaha..). Zvolte si koho chcete, každý náš zástupce udělá všechno jinak než slíbil. No jo - sliby chyby!
A pokud si stále umíte říct - všechno bude dobré, lepší - tak klobouk dolů. Neodsuzuji takové lidi, ale jednoduše zastávám názo, že líp nebude. Buď bude stejně a nebo ještě hůř..

Projděte se po městě, dívejte se pozorně a všude..
Myslíte si, že optimismus opravdu v dnešní době existuje?!

Nakonec ještě písnička.. (Možná jsem tento článek pojala moc politicky, ale..)


Ms. SeCReT

~ Ty i já máme své sny..

13. july 2012 at 20:12 | Ms.SeCReT
Mám svůj sen - téma tohoto týdne..

Proč takový nadpis? Je to jednoduché, je to prostě tak. Nebo snad Ty nebo Ty nesníš? Každý si něco přeje.. Mám svůj sen tedy neberme jako, že se nám něco v noci zdá, ale jako něco, co si přejeme.. Co bychom chtěli, aby bylo skutečností.
KKaždý sen je jiný, tedy.. Jak se to vezme, je mnoho holek, které sní o tom, že budou bohaté, budou mít svého prince a tak.
Sny se tedy mohou zdát podobné, ale doopravdy nejsou.
Jaký je váš sen?
Já sním o tom, že příští rok udělám maturitu, dostanu se na vysokou.. Mým snem je studovat psychologii, i když vím, že konkurence je vysoká a pracovních míst méně a méně. Taky bych si chtěla udělat státnice z němčiny, odcestovat do Německa jako operka a možná tam jednou pracovat.. Nevím, co se stane skutečností, byla bych ráda, kdyby všechno.. Ale je to otázka. Uvidí se časem :). Nechci být bohatá, stačí mi když já a moje rodina budeme šťastní. Je hloupost říkat, že v dnešní době peníze nepotřebujeme, ale.. Nepotřebujeme milióny k tomu, abychom byli šťastní. Mým snem je i to, abych mohla pomáhat lidem, proto ta psychologie. Víte, myslím si, že je důležité pomáhat ostatním, i když mnoho lidí si dneska o takovém člověku myslí, že je blázen. Svůj sen o pomoci už tak trochu plním.. Snažím se účastnit sbírek pro nemocné a tak. Ráda bych i pracovala v jedné organizaci, jenže.. Ještě mi nebylo 18 a to je problém.
Taky bych si přála, abych měla alespoň dvě (kdyby byly tři, nevadilo by :D) děti, bydlet v domečku, jenže zároveň vím, že je těžké dělat kariéru a starat se o rodinu. Lidé si musí vybrat zda chtějí rodinu či kariéru, protože když chtějí obojí, pak zapomínají na své děti. A to si přece ty zlaté tvářičky nezaslouží :). Proto bych chtěla vystudovat, pár let pracovat, možná trochu cestovat, najít lásku, která by se mnou založila rodinu a pak mít děti. Chtěla bych je mít nejlépe za sebou, aby si byli věkově blízko a rozuměli si. Zůstat s nimi 3, 4 roky doma a pak zase pracovat.. V dnešní době je normální mít děti později, ale je těžké s nimi být tak dlouho doma. Co si budeme nalhávat? V dnešní době sedět doma není výhodné. Peníze vám na zahradě nevyrostou.
Možná můj sen, respektivě sny jsou bláhové, ale víte co? Budu se snažit, aby se alespoň některé staly skutečností. Možná pávě naše sny jsou smyslem našeho života. Možná jsou sny jediná věc, která nám zpříjemňuje žití. A možná se naše sny nestanou skutečností, ale víte co? Stále můžeme doufat. Hlavně se nevzdávat.. Nebuďme srabi! Věřím v to, že některé sny se splnit dají. A nikdy není pozdě začít nějaký ze svých snů realizovat..

Ms. SeCReT

~ Jsi normální?

5. june 2012 at 17:54 | Ms.SeCReT
Normálnost..
Co to vlastně ''normálnost'' je? Někteří lidé, když se jich někdo zeptá na to, jací jsou odpoví - normální. Ale většina lidí, ani já, nedovede přesně defonovat, co to být normální znamená a jaký ten člověk opravdu je. Nebo mi chcete říct, že když to o sobě některý člověk pronese, dokážete ho popsat? Popsat to, jaký je?
Jelikož se zajímám o psychologii toto téma se mi líbí. Vlastně se mi líbí i kdybych na něj z hlediska psychologie vůbec nepohlížela.
Podívala jsem se na cs.wikipedia.org, do hledat jsem zadala - Normálnost - a myslíte si, že mi vyjel nějaký odkaz? Pokud říkáte, že ne, myslíte tak správně.
Z hlediska psychologie se normálnost bere v určitém rozmezí.. Mohli bychom říci - Zlatý střed. A pokud z tohoto středu vybočujeme, hovoří se o deviacích. Deviantem se tedy stává ku příkladu ten, kdo kouří, pije alkohol (ve větším množství, mluvíme o něm jako o alkoholikovi).
Ovšem, když kouříte, či pijete jen příležitostně je to normální. Pokud trpíte častými depresemi, či velmi dobrými náladami, můžete trpět např. Maniodepresivní poruchou či prostě jen depresemi a opět se řadíte mezi devianty.
Takže, co je normální? ... To, že se občas cítíte špatně a naopak někdy zase skvěle. A když vám je jednoduše dobře? Můžete mluvit o tom, že jste normální.
Normální, ale, není ani člověk, který manipuluje s lidmi či je agresivní.
V dnešní době tedy mnoho normálních lidí neexistuje. A pokud jste si mysleli, že víte jaký člověk je, když řekne, že je normální, musíte mi nyní dát za pravdu, že to tak není. Nebo snad víte jak často se cítí skvěle, zle, je agresivní, jestli příležitostně nekouří nebo nepije apod.?
Ovšem umí-li člověk své deviace skrývat - např. zmiňovaný kuřák, který kouří venku, ne mezi lidmi. Nebo alkoholik, který se jednoduše zavře doma a pije, může vám takový člověk říci, že je normální a vy mu to jednoduše uvěřit. I když s alkoholem a cigaretami je to v dnešní době trochu jinak. Kouřit začínají již děti a alkohol zkoušejí také. Přiznejme si - Kdo ani jedno z těchto dvou věcí nezkusil? Neříkám, že se nikdo nenajde, ale bude jich jen hrst. Hrst těch, co už prošli či procházejí pubertou a ani jedno z těchto věcí nezkusili.
Na závěr bych se tedy chtěla zeptat - Víte tedy, co to znamená normálnost? Když bych se na to dívala jen z hlediska psychologie, ano, dovedla bych lidi zařadit do normálních, ale co když bych se ohlídla za tím, že v dnešní době kouří a pije mnoho lidí? Zařadila bych je do normálních? Asi ano, možná.. Ale kdo ví.

Ms. SeCReT

~ Možná strach každé dospívající dívky?

25. may 2012 at 21:39 | Ms.SeCReT
Incest..
Možná si řeknete, co je to za nadpis (co je to za blbost..), ale řekla jsem si že tento článek pojmu jinak. Jinak znamená prostě ne jako ''každý''.
Určitě každý z nás ví, co to incest je. A pokud ne, myslím, že se to dozvěděl články, respektivě zveřejněnými definicemi na různých blogech. Ale já tady nejsem pro to, abych kopírovala definice, nýbrž psala svůj názor, či se vyjádřila k tomuto tématu podle svého.
Tak tedy pro začátek bych si dovolila pro jistotu zařadit definici. I když jsem řekla, že jí psát nechci, napíšu ji. Ne však jen ji.
Incest je sexuální aktivita mezi blízkými přibuznými.
A proč tedy ten název? Myslím si, že ne všichni mi dáte za pravdu, ovšem za zamyšlení to stojí. Většina členů blog.cz jsou blogerky, či-li dívky a většina z nich procházela či ještě stále prochází (nebo jí čeká) pubertou. Z psychologického hlediska se říká, že většinou takové dívky - ty, které dostanou svou první menstruaci se cítí jinak. A mnohdy se změní vztah k jejím otcům. Většina, i když v dnešní době to je trochu jinak se cítí nesvá, neví, co přesně s nimi se děje.. Postupně se vyvíjí i jejich, jak to nazvat? Pozorování chlapců či mužů? Ano, můžeme to nazvat takto. A otec se může stát právě opakem, vadí jim jeho dotyky apod.
Netvrdím, to ani nechci, že je to stoprocentní pravda. U něktrých dívek to může být tak, že si s otcem rozumí více než s matkou.
Pouze poukazuji na to, že i toto je možné. Možná je to tošku odbočka od tématu, ale k zamyšlení? Proč ne..

Ms. SeCReT

~ Svoboda? Možná.. A možná taky ne?

7. april 2012 at 14:10 | Ms.SeCReT
Svoboda slova?!
''Jako malé nás učili chodit a mluvit, dnes nás učí sedět na zadku a držet hubu..''

Jak vystižná slova, řekla bych. I když.. Náš stát - ano, ten na který jsme určitě všichni tak hrdí.. MOŽNÁ TROCHA IRONIE, NEBO NE?
A demokracie > svoboda slova, haha!
Lidé v dnešní době, říká se, mohou vyjádřit svůj názor.. Mohou ho říct beztrestně, ale je to tak doopravdy? Co když máte názor, který se od ''běžných'' názorů liší?
Dívají se na vás pak lidé jako předtím nebo vás odsuzují za to, co jste řekl/a?
Je to tak i tak..
V dnešní době neexistují žádná pravidla, pravidla pro to, abychom rozlišili, co je či není špatné. A i když to rozlišovat umíme, stále se nám stává, že si nejsme jistí opovědí, odpovědí ANO či NE.. NEMÁM PRAVDU?
Možná si řeknete, co to píšu za bláboly a možná taky ne.. Jdu na toto téma kolem a kolem, ale..
Je to prosté, chci poukázat na to, že i když svoboda slova existuje a měla by platit, ne vždy to tak je. Lidé v naší společnosti očekávají normy, kterých se lidé budou držet. Čekají na to, že všichni budou mít stejný úhel pohledu a jen jedna varianta bude správná.
Co tedy lidé, kteří jejich názory nesdílejí a právě naopak.. Vyjádří se k tomu jinak?! Co pak? Jak to lidé přijímají? Začnou si šuškat mezi sebou, začnou se na vás dívat - jak to říct? DIVNĚ?
Říkejte si, co chcete..
Stejně je to všem jedno. Demokracie má být vláda lidu, lid si volí své zástupce, lidi, kterým by měli všichni nebo tedy alespoň většina věřit a oni by měli pomoct, pomoci nejen nám - občanům, ale také státu. Měl by je zajímat každý názor, který se Svobodou slova pronese. I když všem názorům nelze vyhovět..
To bylo k státu a jak je to mezi námi? Námi lidmi?
Ne vždy se nám názory ostatních lidí líbí, ale ono ani nejde aby se nám zamlouvalo vše.
Mohou říct svůj názor, je to jejich právo. A my bychom měli respektovat všechny názory, i když je to mnohdy těžké. Možná jsem nevystihla úplně Svobodu slova, tak, jak bych měla, ale je to opravdu složité. Někdy je lepší svůj názor vyjadřit, někdy mlčet..
Ale, co je nejdůležitější?

Nestyďte se za svůj názor!

(MÁTE NA NĚJ PRÁVO!)

Přeji příjemný den :)
a Slunce v duši..
Jen Váš názor je pro Vás správný,
řekla bych.
Ms. SeCReT

~ NIKDO, toť jméno mé!

31. march 2012 at 21:22 | Ms.SeCReT
Já..
No, to je téma. Nevím, co psát. Wow, bylo tolik témat, které jsem nějak obkecala, ale tohle? Hm.. čím bych začla? Co bych napsala? No.. Toť otázka, respektivě otázky.
Že bych napsala něco základního? Nebo začla všeobecně?
Jsem v tomto světě zbytečná, MOŽNÁ.. Zbytečná.. Co toto slovo prozradí? Není o zbytečném člověku zbytečné psát? Možná.. A možná taky ne. Zajímá vůbec někoho kdo jsem? Nevím.. Abych byla upřímná.. Toto téma mě zaskočilo, nemusela bych k němu psát článek, tak proč ho píšu? Asi proto, že chci. A možná proto, že nevím, co psát bude tento člínek zmatený..
Na světě je zhruba 7 miliard obyvatel. A já jsem jedna z nich, já, ty, on, ona A MY.. Proč tedy psát zrovna o sobě? O tom, koho zná jen zanedbatelné množství lidí, o tom, koho obývají dvě duše.. Možná i víc. Možná je to blbost, co píšu, ale v podstatě jsem zmatená, zmatená sama sebou, zmatená světem.
Občas..
  • Vtipná
  • Milá
  • Přátelská
  • Rádoby chytrá
  • Líbící se sama sobě
  • Spokojená
Ale občas..
  • Trapná
  • Blbá
  • Nervózní
  • Blbá
  • Hnusící se sama sobě
  • Nespokojená
  • Uzavřená
  • Tichá
A mohla bych pokračovat.. Jsem tak rozporuplný člověk, až se sama sebe děsím.. Děsit se sama sebe není něco, čím by se chtěl člověk chlubit. Nemůžu se chlubit vlastně ničím, cítím se sama, I KDYŽ MÁM PŘÁTELÉ, RODINU, ... Nesnáším svojí minulost, stydím se za ní! Nesnáším svoje rodiče A PŘITOM JE MÁM TAK RÁDA..Když se nad tím tak zamýšlím, chce se mi brečet.. Ano, brečet. Můžu psát klidně dál. Protože nevěřím, že se někomu bude chtít číst tak dlouhý, nesmyslný článek, o někom, kdo neví, co je, co chce..
Možná si někteří z vás, co to tedy ''čtou'' řeknou, vždyť ona píše takové články, kde nevypadá, že jí je zle. Ano, myslím si, že dokážu být vtipná, ALE! Né vždy, ne s každým.. Nejde mi to. Nejsem introvert, ale ani extrovert.. Abych si mohla s člověkem povídat, musí mi být sympatický. A pokud mi sympatický není napoprvé, těžko mi bude napodruhé. Někteří si o mě myslí, že jsem tichá, nekomunikativní, ale.. Ostatní, kterým dovolím ''být se mnou a poznat mě'' říkají, že jsem blázen, hlučná a strašně ukecaná. Ani lidé se nedovedou schodnout na tom, jaká jsem. Tak jak bych mohla JÁ? Říkám to, jsem prostě divná..
Není mi tak vždy dobře, ale někdy ano. Víte, jsem asi blázen.. Ne! Určitě jsem. Mohla bych se tady vychvalovat, jak jsem úžasná a kdo ví co, ale to já neumím. Neumím lhát. A vlastně ani nechci..
  • Blonďatá
  • Modrooká
  • Tak nějak oplácaná
  • Menšího vzrůstu
  • Občas nosící brýle
  • Občas mající hezký ksicht
Tak nějak vypadám, to jsem já. Já zvenku, ale ne uvnitř. Nejsem hezká ani zvenku a ani zevnitř. Toužím po lásce, po lásce, které se nemůžu dočkat. A kdyby mohla přijít? Odmítám.. A proč? Zklamání, strach, .. Měla bych zatnout zuby i pěsti, ale bojím se že na to nemám sílu. Bojím se, že ztrácím i svého nejlepšího přítele. A to je pro mě v tuto chvíli nejhorší.. Zůstanu sama, ne úplně, ALE! Bude mi chybět TA, jenž mě umí vždy rozesmát, podržet, povzbudit, TÉ, které se mohu svěřit, která mě vyslechne..
A co pak, co budu dělat? Můj život už teď nemá v podstatě smysl. A pak? Bude mít ještě menší. Co nadělám.. Možná bych měla být méně uzavřená, možná bych měla dát šanci, některému z ucházečů o mé srdce. Ale nejde to. Ne, teď. A pak? Budu ještě více uzavřená? Budu se schovávat před vnějším světem? Kdo ví, jak dopadnu..
Ms. SeCReT

~ ''Zahrajeme si?'' Aneb i pravda bolí..

14. march 2012 at 13:11 | Ms.SeCReT
Hra na pravdu..
Co si představit pod pojmem ''HRA NA PRAVDU?'' Asi každého z nás napadne něco jiného. Pochopitelně.. Víte, když se nad tím tak zamýšlím já, napadá mě spousta věcí, které bych chtěla napsat. Na druhou stranu si, ale říkám - je to opravdu tak?
Toto téma je opravdu těžké.
Takže já bych asi začala tím - asi všichni z nás víme, co to pravda je. A teď se zamysleme.. Chtěli by jste vždy vědět pravdu?
- Něco by jste zkoušeli a najednou vám někdo řekne, ať to doděláte, ale že to stejně úspěch mít nebude.
- Nebo by jste se hodiny připravovali na rande a tvůj idol by řekl - sorry, dneska Ti to moc nesluší, nelíbí se mi to a to.. Jo a vlasy sis mohla učesat jinak.
Vždyť ať už chceme či ne, občas neříkáme úplnou pravdu.. A zalžeme tak občas každému. Je to špatně? Je špatné občas dát někomu alespoň malou naději na to, že má v něčem šanci, i když víte, že to nemá cenu?
No a co tedy ''ta'' hra na pravdu? Občas je dobré si s někým (přítelem, kamarádkou, rodinou, ...) sednout a vše sii vyříkat. Říct, proč jste něco udělali, tak jak udělali nebo proč naopak něco dělat nechcete a podobně.
Ale pokud máte s každým dobrý (či ještě lepší vztah) je zbytečné tuto hru hrát. Neboť přece ke svým nejlepším, ale i méně dobrým přátelům se férový člověk chová upřímně.. Alespoň já se to tak snažím dělat. Občas se sice stalo (vyjímečně!), že jsem neřekla úplnou pravdu, ale nikomu to neublížilo a zvláště ne těm lidem, kterým jsem tak trochu zalhala. Víte, občas je zbytečné aby se člověk nad něčím zamýšlel a bylo by to zbytečné.. A tak mu to můžeme ulehčit, jak říká můj kamarád: ''Milosrdná lež není lež v tom správném slova smyslu.''
No a pokud se k některým lidem nechováte upřímně, tak je to špatné.. Myslím si, že v takové hře si pak vyslechnete věci, které vám nemusí být příjemné. Ale na druhou stranu - chybovat je lidské. Ale to, že se budeme snažit být upřímní nám přece nic neudělá :)!
''Hniloba zžírá trávu, rez železo a lež duši.''
Lež podle mě někdy trápí více toho, kdo lhal než ten,
kdo lež poslouchal.
Ms. SeCReT

~ Možná Hodím Domů (Tě :D)

11. march 2012 at 22:11 | Ms.SeCReT
MHD (téma tohoto měsíce)...
Jistě všichni ale víme, že MHD neznamená - Možná Hodím Domů (Tě :D), ale Městská Hromadná Doprava.
Jelikož jsem z vesnice a do školy i ze školy jezdím dálkáčem, tak se s mhádečkem moc nesetkávám..
Nevím, co tedy o ní přesně napsat, všichni snad ví, že na něj celkem dost lidí nadává.. Ale musím vám něco říct! :D Platíte jednotnou cenu - 15min. = 15 korun. Ale, co my - ''dálkoví''? Na studentskou kartu můžeme jet jen přes týden! Trasu - zastávka do zastávka :D. Ne nějaké zóny, na to seu nás nehraje! :D
I když.. Vaše MHDoprava může mít zpoždění u nás to bývá více časté. Jo a ať je smog či není.. My stejně platit musíme! :D Nejzdíme si zadarmo, jako vy měšťáci. To je normálně diskriminace vesničanů!
A i když ty dálkové spoje nejsou moc dobré a i když musím všude dojíždět a i když se špatně někam dostanu a i když musím platit drahé jízdné a ikdyž.. :D
I ♥ Village!
Ms. SeCReT

~ Ta věc, která nám prý lže! Nebo ''mluví'' pravdu?

3. march 2012 at 20:31 | Ms.SeCReT
Zrcadlo - téma tohoto týdne.


Věc, která nám prý lže, říkají vědci :D. Nebo nám ''říká'' pravdu? Nevím, nedovedu si přesně posoudit, ale jisté je, že se vidíme takoví, jací si myslíme, že jsme. Určitě znáte ty obrázky anorektiček, které i když jsou vyhublé se vidí silné.
Víte o tom, že kdyby jste k sobě složily svou pravou a pravou stranu získali by jste jiného člověka? (Samozřejmě to platí i s levou stranou) Naše tělní půlky, teď nemyslím půlky zadnice :D, ale celé půlky našeho těla jsou jiné. Koukněte se do zrcadla a řekněte: Máte obě oči stejně velké? Já totiž ne. Dokonce můžete (je to velmi pravděpodobné) mít každou ruku jinak dlouhou.
Myslím si, že v dnešní době je celý svět ovlivněn zrcadly, i když si možná řeknete, že to je hloupost, ale zamyslete se nad tím.
Jeden psycholog, když jsem byla na jeho přednášce to říkal sám.. Ukáži to na příkladu vyběru partnera:
.. Rozum..
Vzhled .. Hormóny
..Zájmy..

Člověk si kdysi vybíral následovně:
  1. Rozum (jestli si ti dva spolu rozumí a mají si co říct)
  2. Hormóny (čekali, jestli se spustí hormóny a objeví city)
  3. Zájmy (sdíleli své společné zájmy)
  4. Vzhled (starali se o to, jak ze vnějšku vypadají)
Dnes:
  1. Vzhled (člověk si vybere podle toho, jak se mu partner líbí)
  2. Rozum (pak zjistí jestli si spolu rozumí)
  3. Zájmy (zjistí, jestli mají společné zájmy)
  4. Hormóny (nakonec doufají, že se spustí city)
Můžete si myslet, že to s zrcadly nesouvisí, ale pletete se. Možná to s tím nesouvisí přímo. Ale když se nad tím člověk zamyslí, zjistí, že něco na tom bude. Vždyť zrcadlo nám ukazuje, jak daný den vypadáme, taky určí jak se podle toho budeme chovat. Přece když se sami sobě jevíte jako škaredí a že vám to nesluší, máte horší náladu. I když si to možná hned nepřiznáte. Naopak, když se podíváte a řeknete si: Jé, mě to dneska sluší! Na obličeji se vám zobrazí úsměv a neříkejte, že ne.
Vlastně, když chodíme po ulici fungujeme v podstatě jako zrcadlo - hodnotíme druhé jak vypadají.
Zrcadlo nám totiž nikdy neřekne, jestli jsme hodní, zlí, upřímní apod. Zobrazí nám jen obraz našeho zevnějšku, podle kterého nás hodnotí ostatní. No nemám pravdu?
A když vám někdo řekne, že jste škaredí aniž by se dívali na vnitřní krásu - není to nespracedlivé? Vždyť i ti nejkrásnější lidé na světě nemusí mít v sobě tolik krásy, jako my škaredí.
Není tím pádem samo zrcadlo - zlo?! Zamyslete se nad tím..

Ms. SeCReT

~Zbytečná věta, či souvětí..

15. february 2012 at 18:53 | Ms.SeCReT
Tématem tohoto týdne, jak všichni víte je..

'' Co by se stalo, kdyby...''
Ale taky se říká.. Kdyby v řiti rostly ryby, netřeba by rybníka, strčili bychom prst do řiti, vytáhli bychom kapříka! (Promiňte mi ten výraz..)
Ale! Nemyslíte si, že to tak je?
Říkat si, když něco uděláte špatně, že by to mohlo být lepší, proč ne? Ale myslet na to co by bylo, kdyby? Není to blbost? Možná jsme si to párkrát říkali všichni, přiznám se, že i já. Ale? Má to cenu? Některé věci, které se pokazí už napravit nejdou. Možná jen v tvých myšlenkách ve snech.. Ale doopravdy?
Je to jinak. Když příležitost či situace využijete tak, jak chcete v tu chvíli, uděláte dobře. Nemyslíte? Možná občas budete litovat, ale.. To, co jsme jednou udělali či řekli, nejde vrátit ani změnit. Můžeme se omluvit, zkusit to jinak, znovu..
Ale víte co?
Usínat a každý den si připomínat, že všechno mohlo být jinak, kdyby jste udělali to nebo to?! Je to jen ztráta času. Vás to akorát bude trápit a nic se nezmění.
Pokud chcete něco měnit, tak vstaňte a zkuste to znovu!
Použiji jeden citát: ''V životě není hanba prohrát, hanba je sedět a nezkusit to znovu.''
Možná je tento článek nesmyslný.. Ale plyne z toho jediné:

Čiňte tak, aby jste tuto větu nemuseli používat a přemýšlet nad ní :).

Ms. SeCReT

~Upalování nevinných!

28. november 2011 at 17:27 | Ms.SeCReT
Hon na čarodějnice..

Úvodem: Toto je tématem tohoto týdne. Čarodějnictví je velmi dlouho známé, již od vzniku lidských civilizací. Mnoho z prvních jako např. Babyloňané se zabývali čarováním a věštěním. Je známo, že mnoho králů i egyptských faraonů mívalo na svých dvorech mnoho mágů a kouzelníků.
Po době, kdy se v Evropě objevilo křesťanství se magie dále zachovala.
Kdo vyvolal hon na čaroděknice? Byla to právě církev. Brala magii jako něco zlého. Ale vždyť čarodějnice dle mého názoru nebyly zlé. Ano, možná byly některé ženy (čarodějnice), které svých schopností využívali.. Tak mě napadá - věříte na magii? Jsou lidé, kteří v ní nevěří. Nevím, kam se zařadit já, ale i kdyby existovala či ne, co oprávňuje lidi se takto chovat? Většinou k ženám.
Čarodějnice byly brány církví jako démoni. A nejčastější trest za provoz čarodějnictví bylo upálení. Čarodějnictví totiž bylo bráno jako největší zločin. Tyto převážně ženy byly obviňované, že mohly za sucho, mor, které postihlo zemi apod. Ale našli se i lidé, kteří tvrdili, že čarodějnice neexistují.
Každá čarodějnice měla mít znaménko. (V dnešní době mi řekněte, kdo znaménko nemá? Byla by jen menšina lidí, co by čaodějnicí či čarodějem nebyla.)

Zajímavost: Dle knihy Kladivo na čarodějnice se žena stala čarodějnicí po souloži s mužským démonem.

Dle mého názoru: Ženy, nebo-li v tomto článku čarodějnice - takto byly nazývaný ty, které používaly magii, věštily, míchaly jedy a různé lektvary. Takto musím znovucpoložit již zmíněnou otázku - věříte v magii, čarodějnictví apod.? Po pravdě, myslím si, že v dnešní době to čarodějnictví v pravém slova smyslu - jak bylo bráno ve Středověku neexistuje. Čarodějnice uměly míchat jedy; lektvary, které pomáhaly uzdravovat; uměly věštit; číst budoucnost; atd. V dnešní době existují lidé, kteří umějí věštit z karotových karet a dalších. Ale čarodějnice, které by míchaly jedy? Víte, myslím si, že tyto ženy - nazývané čarodějnicemi nalezli jen rostliny, které byly jedovaté, omamné apod. Nikdo je v té obě neznal a ony se je naučily používat. V dnešní době jsou takové rostliny používany např. v lékařství.
Podle mě tedy, tento hon na čarodějnice, který často končil vraždami - upálením desetitisícy žen byl nesmyslný! Často byly upálovány nevinné ženy, matky i dětí. Nebral se totiž ohled na věk. Toto je ale pouze můj názor..

~Zvládli by jste je mít ještě rádi?!

30. august 2011 at 14:26 | Ms.SeCReT
Zvládli by jste žít s rodiči, kdyby váš otec byl alkoholik a matku ve vašem dětství bil? Zvládli by jste ho mít rádi? První se slzami ulehat, schovávat se.. Pak by se usmířili a vy dělali jakože nic?
Ale po několika týdnech by se to opakovalo a pak pořád dokola..
Zvládli by jste ho mít ještě rádi? Bitky by se po nějaké době uklidnily, ale každý víkend by jste se stejně museli dívat na jeho opilý obličej..
Před známými dělat a přetvařovat se, jak se máte vlastně dobře.
Zvládli by jste mít rádi matku, která si na vás vždy vybije zlost? Pohádali by jste se.. Nadávala by vám do ku*ev, s*iní, apod.?
Hodila by vás po kuchyni a rozbila nos. Zbila vás, že by jste měli podlitinu v oku. Ale pokaždé by se potom omluvila, řekla, že vás má vlastně ráda.
???

~Chci nový život..

29. august 2011 at 15:49 | Ms.SeCReT
Tématem tohoto týdne je > ''Můj příběh''..
Nevím, zda toto téma brát jako příběh celého života či jedné etapy? Podle názvu článku, kterého jste si jistě všimli, bych začala tím, jak to všechno začalo..
Asi vás ale ničím nepřekvapím..
Začíná to láskou dvou lidí, kteří se rozhodnou přivést na svět nového člena rodiny, novou osobnost, jednoho z nás. A my pak trávíme 9 měsíců pod srdcem naší matky. Jako první nejsme skoro nic, ale když ''to'' konečně příjde a my vykoukneme na svět, jsme radostí.
Bohužel ne vždy je všechno krásné, ne vždy se všechno vyvíjí podle našich představ a bohužel náš příběh může být jen jeden velký smutek, můžeme mít však i šťastný nebo alespoň pár hezkých zážitků.
Většina lidí si asi rádo vzpomene na dětství..
Je mi líto, že já ne. Měla jsem to těžké, občas ještě mám a možná i mít budu. Asi si řeknete, že toto říká každý.. Ano, máte pravdu říká. Ale ti, kteří to říkají a popravdě se mají dobře, si jen neváží toho, co mají. A bohužel - to je chyba! Měli bychom si vážit toho, co máme. A i když jsem prožila ''pár'' hrozivých let, snažím se na ně zapomenout a radovat se z maličkostí.
Bohužel, i to je těžké, ale vždy může být hůře než je.
Jsou lidé, kteří nemají peníze, lidé, kteří nemají rodinu, jsou nemocní, nikdo se o ně nestará, nikomu na nich nezáleží..
To je ovšem jiný příběh.. Jen poukazuji na to, že i ty jsi na tom lépe než mnoho z lidí, žijících na tomto světě. Proto si važ toho, co máš, raduj se z maličkostí a i když to je opravdu sem tam těžké - usmívej se na svět! Úsměvem obdaruješ člověka a ho to potěší.. A vůbec tě to nic nestojí.
Narodila jsem se a krátce na to zemřela prababička.. Je škoda, že mě držela v náručí a já si to nepamatuji. Chvíli jsem bydlela ve městě, bytě mé babičky a dědy, protože otec dostavoval dům. Tento začátek znám ovšem jen z vyprávění.. Rané dětství si moc nepamatuji, tedy skoro vůbec. Co ale následovalo pár let poté si pamatuji velmi dobře, bohužel.
Žili jsme v rodinném domě - já, matka, otec, babička, děda, ''strýc'' a o rok a půl později k nám přibyla moje sestřička. ''Strýc'', bratr otce měl u nás trvalé bydliště. A druhý bratr žil ve městě, nedaleko nás, s manželkou a 2 dětmi.
Nyní žijeme, já, moje sestra, bratr, babička a děda z města v jednom velkém rodinném domě. S prvním ''strýcem'' se nestýkáme a když ho jen potkám je to utrpení. S druhým také ne, ani nevím, co s nim je, je rozvedený, jeho dcera je vdaná a má holčičku a jeho syn, ženatý, má chlapečka, žije v Americe (ani s nimi se nestýkáme!).
A víte proč to?
Říká se mi to, tedy píše.. těžce, ale za všechno může alkohol.
Bojím se tady psát podrobnosti, stydím se za to. A navíc, kdyby někdo přišel na tento blog a poznal mě..
Promiňte mi za nesmyslný článek..

~Začátky otevírají nové brány..

23. july 2011 at 19:51 | Ms.SeCReT
Zdravím,
můj první článek k tomuto tématu týdne, což jeZačátek - naleznete zde. Slíbila jsem nebo tedy spíše doufala, že se k tomuto tématu ještě vrátím. A stalo se tak..
Možná si budete říkat, až se dozvíte, což se dozvíte nyní - budu psát o začátku lásky - proč tedy takový obrázek co je v levo.. Odpověď je ale jednoduchá - můžete v něm nalézt začátek nebo konec kolejí? Ano, lze to, ale jak je to doopravdy? Není to právě naopak než si myslíte? A co když tyto koleje nemají konec? Není to jen odraz? Nebo co když naopak nemají začátek? Nevíte..
Každý si může myslet něco jiného..
Já bych zvolila variantu, že nemají konec, protože prožívám začátek lásky a asi jako každý jiný si přeji aby to nikdy, ale opravduNIKDY neskončilo. Nyní píši článek o začátku a myslíte si, že za pár měsíců (nebo třeba i dřív..) zde naleznete článek i o konci? Možné to je, ale popravdě - nechci aby se to stalo!
Chtěla bych si začátek lásky užívat pořád.. Je to opravdu něco neskutečného. Ti, kteří už začátky lásky prožili se mnou budou jistě souhlasit (tedy doufám).
Je krásné vědět, že někomu na vás záleží. A ještě lepší když vás miluje a vy jeho. Nevím jak přesně tento začátek popsat -každý ho jistě prožívá jinak. Ale tento článek je můj a proto mi odpusťte tu sobečskost, ale tak budu psát o tom svém..
Moc jsem ho neznala, psali jsme si a bylo vidět, že si rozumíme. Psali jsme si skoro každý den a v každé odpovědi byl obrovský odstavec. (Nedávno si na to vzpomněl a smál se, prý že mě musel stále otravovat :D, ale pravda je opakem, byla jsem ráda!) Říkala jsem si, že to ani není možné.. V podstatě ho vůbec neznám a my si tak rozumněli (snad i rozumíme nadále :D).
Začal mě více a více zajímat, vždy když jsme si psali jsem měla takový hezký pocit. A nastal zlom, zlom který jsem klidně mohla propásnout (ještě štěstí že se tak nestalo). Jednoho dne jsem byla opravdu unavená, ale musela jsem na internet, musela jsem si přečíst alespoň pár jeho krásných vět, jenže jsem byla unavená a to opravdu hodně a usla na gauči. Když jsem se probudila jen jsem si vylekaně všimla, že je online, omluvila jsem se mu (ani si nečetla, co psal) a šla spát.
Na třetí den (mezitím jsem tam být nemohla, šly jsme s kamarádkou do kina a já u ní spala) jsem se přihlásila a on se ptal, co jsem dělala. Vše jsem mu řekla a byla zvědavá co dělal on. Samozřejmě mi to také napsal a na konci nezapomněl dodat, že jeho pozvání do kina jsem odmítla.. COŽE?! Prolétlo mi hlavou.. A tak jsem se ho ihned zeptala, řekl, že se mě minule ptal, když jsem údajně usla a že chápe, že s nim nechci jít. Jenže já usla opravdu a toho, že mě pozval jsem si nevšimla!
A tak jsem mu to vysvětlila, né že by mi to hned uvěřil, ale zanedlouho se zeptal jestli bych opravdu šla.. A to se ví, že jsme šli. Přijel pro mě domů, poté jsme si sedli do kavárny, dali si horké maliny se šlehačkou a pití. Slušelo mu to a byl opravdu nádherný.. Neodpustil si komentář, že mi to dnes opravdu sluší. Ani by jste nevěřili jak mě to nadchlo, v žaludku mě šimralo.
Poté jsme šli do kina a zbytek večera jsme strávili povídáním. Rozumněli jsme si, jako by jsme se znali léta..
Nakonec mě odvezl domů a rozloučil se otázkou - Uvidíme se ještě? Odpověděla jsem že můžeme.. Nedůvěřicně se usmál a zeptal se - opravdu?
A asi po dvou týdnech - dříve jsem neměla čas, přijel za mnou.. Strávili jsme spolu celý večer, ale připadalo mi to jako chvilka. Na rozloučenou se mě nesměle zeptal, jestli mi může dát pusu! Jistě že mohl!
Líbali jsme se ''až'' na čvrtém rande. A dnes bych již bez jeho polibků nevydržela!
Ms.SeCReT

~Celý život začínáme..

19. july 2011 at 15:09 | Ms.SeCReT
Zdravím,
abych pravdu řekla toto téma se mi zamlouvá víc, než předešlé -Duchové, o kterých jsem po pravdě nevěděla co psát.
Ale nyní k tématu tohoto týdne, což je Začátek..
Uvažovala jsem o kterém začátku psát, jako první mě napadl začátek nového vztahu, který nyní prožívám, ale to snad jindy.
Nevím, co přesně měl Blog.cz tímto tématem na mysli. Začátek, ale čeho? Je to velmi široký pojem.. Dává nám snad na výběr? A tak tedy jsem se rozhodla brát toto téma - tak nějak všebecně..
Vše začíná, když nás naše matka přivede na svět. Jako první a to nejdůležitější - začínáme sát mateřské mléko z matčina prsu, či pijeme sunar. (omlouvám se, ale dnes vynechám začátky těch, kteří neměli to ''štěstí'' a bohužel jsou nemocní..) Začínáme rozeznávat osoby, které nás obklopují - matku, otce, sestru, bratra, babi, dědu, atd.. Později je začínáme oslovovat a poznáváme, že umíme vydávat i jiné zvuky než jen brečet a křičet.
V průběhu dalších let..
Začínáme (promiňte za časté užívání tohota slova, ale jinak to nejde..) lézt po čtyřech, poprvé se postavíme na nožky, uděláme první krůček. A vše pokračuje, poznáváme nové a nové věci.
Dostaneme první hračku a ano, opět začínáme rozeznávat, co znamenají slova jako např. oko, ústa, noc, atd.. Vše je pro nás nové. Začínáme rozeznávat sami sebe a do této doby jsme, dá se říci s trochou nadsázky - ''stejní''. I když každý z nás vyrůstá trochu jinak.
Po několika letech přichází na řadu další životní krok - rodiče nás vedou do školky, kde je to pro nás opět nové. Jsme obklopení novými lidmi, poznáváme nové kamarády, známe a přátelé. Poprvé začínáme chápat, co přátelství obnáší (i když ještě v úzkých rozměrech - jako je půjčování hraček).
A poté?
Přichází další velký krok - nastupujeme na základní školu, kde je pro nás toho opět mnoho nového. (Tolik věcí na tak malé dítě..) Musíme vydržet sedět 45min. vkuse (a řekněte sami, je to opravdu občas pěkná dřina), učíme se a poznáváme první písmenka, číslice, přečteme první slovo, apod.. A zde začíná nový zlom - začínáme se lišit, někomu jde učení lépe a někomu hůř.
Začínáme poznávat, že každý z našeho kolektivu je jiný, začínáme rozvíjet naše zájmy - chodit do kroužků, učíme se jezdit na kole, kolečkových bruslích, koni, atd..
Později, chtě nechtě - začínáme poznávat jací lidé doopravdy jsou, zažíváme první zklamání, první potíže a je na nás toho opět moc. Postupem času se opět začínáme měnit - přibývají nám léta, dospíváme.. Začínáme se srovnávat s naším postavením, poslouchat hudbu a dělat to, co nás baví.
A po základní škole? Je to tady znovu...
Nastupujeme na střední školu, kde se opět začínáme seznámovat s novými lidmi, navazujeme nová přátelství, nové známosti, připravujeme se na budoucí povolání. Zažíváme první lásku, začínáme prožívat první vztahy.
A dál?
Nastoupíme do práce, začneme se v ní začleňovat, pochopíme co opravdu obnáší. Vdáme/oženíme se, poznáme, co tento závazek opravdu obnáší a začneme chápat, co vše obnáší být dospělý. Navštíví nás první velké problémy, nové věci, dítě.. Poté se začneme těšit na duchod, na starání se o vnoučata..
Z tohoto bych vyvodila jen jediný závěr, i když tento článek není možná moc smysluplný.. Celý život je o začátcích!

~Výmysl nebo opravdu existují?

14. july 2011 at 13:46 | Ms.SeCReT
Tématem tohoto týdne, jak jste si určitě mnozí všimli jsou - Duchové
Jako první mě napadá otázka: Co to vlastně duch je? Snad nějaká hmota, kterou nevidíme a nevnímáme? Proč tedy někteří lidé duchy vidí? Mnoho otázek na jednou, ale kde jsou odpovědi?
Duchové jsou nějaká nadpřirozená.. Smím použít slovo stvoření?
Duchy vidíme jako mlhovou hmotu, ale čím jsou doopravdy tvoření? Další otázka bez odpovědi.. A hned mě napadá další otázka - věříte v duchy? Existují? Viděli jste již nějakého?
Musím se přiznat, že žádného ducha jsem nikdy neviděla, nevím jestli být či nebýt ráda. Některé duchy by bylo asi příjemné vidět a naopak některé ne. Mnoho vědců, ale tvrdí, že i hodní lidé mohou v podobě duchů být zlí, ale je to opravdu tak?
Věřím, že duchové existují. Možná si mnoho z vás řekne, že je to blbost, ale proč je tedy tolik lidí vidělo? Proč existuje tolik fotek, na kterých se duchové objevují a proč je tolik nevyřešených záhad, o kterých se spekuluje, že jsou dílem duchů?
K tomuto mě napadá jen jediná odpověď a to? Že duchové opravdu existují. Ovšem každý z nás se k tomuto staví asi jinak, každý máme jiný názor.. Nezázlívám ani nmázor, že neexistují. Kdo opravdu ví?
Žijeme ve velkém, obrovském světě.. A kde žijí právě oni zmíňování duchové? S námi? Jak si to vysvětlit? Není možné, že žijeme a oni jsou zde s námi? Akorát se navzájem nevnímáme, tedy - my nevnímáme je, ale oni?
Jak je vlastně možné, že někteří lidé měli to štěstí (pokud lze mluvit o štěstí..) a viděli je? Proč je nevídáme všichni? Myslím si, že toto téma přináší mnoho otázek než-li odpovědí. Abych se přiznala, nevím, co vlastně o nich psát, myslím si, že lidé, kteří ducha spatřili by nám o tom mohli povědět více..

~Dvě tváře a kterou ukazujete?

5. july 2011 at 19:43 | Ms.SeCReT

Druhá tvář..

Když slyším tento pojem, říkám si, co to vlastně je? To máme každý z nás více než jednu tvář? A jak jsme k tomu dospěli? To nám nestačí jen jedna? Nebo čím to vlastně je? Snad proto, že nám nejde se chovat pořád stejně? Ne? Mnoho z nás si nyní řekne, že druhá tvář je něco zlého. Faleš, lži.. Ale nejsou to jen výmluvy? Nevymlouváme se? Nesvádíme naše špatné chování na něco, co neexistuje? A to přesněji - právě na druhou tvář?
Myslím si, že lidé jsou různí, různě se chovají. Je pravdou, že i já taková jsem, mnohdy mě považují za tichou, ale doopravdy? Mám ráda zábavu, miluji smích a jsem ráda taková, jaká můžu být s těmi, na kterých mi záleží a které mám ráda. Možná si nasazuji masku, ale proč? To já nevím.. Snad proto, že mám strach z okolí, které je dnes opravdu zlé, nevíte, co od něj můžete čekat. A nebo se jen vymlouvám? Snad proto, že se něčeho bojím?
Pokud se to bere ale takto, musím říct, že nemám jen dvě tváře, ale mnoho. A to svou tichou, humornou a zábavnou a tou další je tvář plná tajemství.
Ale jde to takto rozdělit? Myslím si, že ne. Lidé podle mě mají jen jednu tvář, akorát se umí přetvařovat. Jedna tvář, která toho dovede mnoho skrýt, mnoho prozradit a dá se mnohokrát změnit. Můžeme naší pravou tvář skrýt maskami, čepicí, kosmetikou, ale nikdy nezměníme to, jací jsme doopravdy. I když tuto skutečnost má možnost poznat jen pár lidí. Jen pár těch, kteří ví, jací jsme, kteří nás opravdu znají, kteří ví, jak nám udělat rarost, jak nám pomoci, jak nás potěšit nebo jak nás utěšit..
Možná je tento článek zmatený, ale vypisuji se pouze ze svých pocitů.
Přiznejme si teď upřímně, kdo z nás ještě nepoužil ani jednou masku? Jestli tvrdíte, že ne.. Zamyslete se, jestli nelžete. Dle mě jí použil snad každý, ovšem mohou existovat vyjímky, vždy nějaké jsou. A upřímně bych chtěla někdy takovou poznat.

~Druhá tvář..

5. july 2011 at 19:24 | Ms.SeCReT

 
 

Advertisement